Jak jsem se dostala z vyhoření

“Kdybych tehdy věděl, že bude dělat alternativní medicínu, tak bych jí tu
zkoušku býval nikdy nedal!“

Touhle větou nás přivítal jeden z profesorů na své přednášce ve druhém ročníku
lékařské fakulty. Zapsala se mi hluboko pod kůži. Byla o lékařce, která ve své
praxi používala i postupy, které nebyly v západní medicíně tehdy běžné.

Být jiný se v medicíně moc nenosí. Vystrašilo mě to. Já byla jiná hodně! Brzy
jsem si všimla, že prožívám příběhy pacientů úplně jinak, než moji spolužáci.
Jejich příběhy se mě vždycky tolik dotýkaly! Od narození jsem vysoce citlivá.
Cítím, co jiní prožívají, jsem empat, cítím také energie v lidech a na různých
místech. To jsou věci, které se nedají změřit a dokázat. Věci, které západní
medicína neumí uchopit.

Já jsem se nechtěla omezovat jen na západní medicínu, zajímaly mě i další
směry. Už během studia jsem se věnovala i psychosomatice a přírodní
medicíně, sbírala bylinky a absolvovala jsem kurz reiki.

Svou práci jsem dělala celým srdcem, jinak to ani neumím. Pacienti i jejich
rodiny si velmi chválili můj přístup. Říkali, že jsem první lékař, který s nimi
mluví tak citlivě a zároveň otevřeně. Který jim dává pocit, že jsou důležití.
Často se poprvé cítili být slyšeni a měli radost, že se někdo hluboce zajímá o
jejich prožívání a soucítí s nimi. Jejich zpětné vazby mi dělaly velkou radost.
Bavilo mě být v nemocnici součástí týmu a řešit velké věci. Bavila mě také
akutní medicína, i když to bylo často hodně náročné jak psychicky, tak fyzicky.

Jenže jsem se rozdávala moc. Chtěla jsem všem pomoct, všechny zachránit.
Pomáhala jsem druhým a málo myslela na sebe. Pracovala jsem spousty hodin,
noční služby a šílené přesčasy. Když jsem pak měla volno, chtěla jsem si to
vynahradit a využít ten čas na maximum. Chtěla jsem stihnout všechno, nacpat
do těch několika volných hodin co nejvíc. Jela jsem na plný plyn. Málo jsem
spala.

Určitou dobu se mi dařilo takto žít, ale po několika letech si to přetěžování
začalo vybírat svou daň. Tělo řeklo dost a začalo se ozývat. Po každé 24 nebo
32 hodinové službě přišla druhý den migréna. Byla jsem protivná hlavně na své
blízké, s mužem jsme se vždycky po službě pohádali.

Z ničeho nic mi docela rychle v děloze vyrostl myom, což je naštěstí nezhoubný
nádor, ale může tlačit a vadit v děloze. “Pokud touhle rychlostí poroste dál,
možná nebudete schopná otěhotnět a donosit dítě“, řekla mi tehdy gynekoložka.

Když jsme se poprvé rozhodli, že se chceme začít snažit o miminko, vyšlo to na
první pokus! Měla jsem obrovskou radost. Zároveň ale už od začátku divný
strach, že něco není v pořádku. Tehdy jsem ještě ale svému vnitřnímu hlasu
plně nedůvěřovala. Pokračovala jsem dál v práci na 1,5 úvazku, nevolnosti jsem
skrývala.

Ke konci prvního trimestru jsem měla jeden den pocit, že miminko nežije.
Těhotenské příznaky včetně nevolností trvaly ale dál, tak jsem si řekla, že se mi
to asi zdá. Jaký to byl potom šok na další kontrole, když se na obrazovce
ultrazvuku srdíčko miminka nehýbalo. Zamlklé těhotenství.

Bolelo to šíleně. Na duši, samotný potrat pak i na těle.

Trvalo mi celý další rok se s tou ztrátou vyrovnat. Něco ve mně se ale začalo
pomalu měnit.

Čím dál víc jsem cítila, že mi v tom, jak žiju, není dobře. Migrény byly čím dál
častější a já byla čím dál nespokojenější, myom rostl.

Celou dobu před tím jsem se snažila ze všech sil změnit, abych víc pasovala do
všech rolí, které jsem si na sebe já, nebo společnost ušila. Šikovná dcera
s dobrými výsledky. Tvrdě pracující a přitom empatická lékařka. Obětavá a
podporující kamarádka. Zábavná a sexy partnerka. Zodpovědná a uvědomělá
(budoucí) maminka.

Myslela jsem si, že taková být musím. A že v každé z těch rolí musím být
perfektní. Co na tom, že duše volá po odpočinku a jemnějším zacházení?
Neposlouchala jsem ji. Byla jsem zvyklá být na sebe hodně tvrdá.

Postupně ve mě nesměle rostla myšlenka, že možná nejsem slabá nebo špatná,
když nezapadám do škatulek ve společnosti nastavené na výkon. Že jsem prostě
jiná. Konečně jsem našla odvahu připustit si, že to, v jakých podmínkách žiji, je
plně v mých rukách. A že když mi ty podmínky nevyhovují, můžu je změnit.

Odešla jsem z nemocnice do soukromé praxe. Předchozí vyčerpání si ale
vybralo svou daň a já vyhořela. Byla jsem jako tělo bez duše. Do práce jsem
byla schopná dojít, ale doma jsem jen seděla a koukala do zdi. Nebyla jsem schopná nakoupit, uvařit, uklidit, natož někomu zavolat, nebo se s někým sejít.
Sáhla jsem si na dno a začala přeskládávat svůj život a svoje hodnoty.

Naštěstí mám doma skvělého muže, který mě podržel a ty praktické věci zastal.
Pomalu jsem se učila rozumět svému tělu a poslouchat ho. Učila jsem se
poznávat, co mi dělá dobře. Objevovala jsem svoje zdroje a začala se na ně
napojovat.

Konečně jsem si dovolila dát sebe na první místo. Dovolila jsem si být taková,
jaká opravdu jsem.

Trávila jsem hodně času v přírodě. Učila jsem se o Kole roku a prohlubovala
své vědomosti o rituálech. Sledovala jsem svůj menstruační cyklus a učila se žít
v souladu s jeho fázemi. Objevila jsem sílu ženské komunity a jak léčivé může
být sdílení. Učila jsem se oceňovat schopnost být teď a tady, vpustila jsem do
svého života vděčnost. Pracovala jsem se svou energií a brala ohled na svou
citlivost.

Začala jsem mít zase radost ze života, mohla jsem znovu tančit a smát se.

Synchronicita funguje a do mojí ordinace čím dál víc chodily ženy, které řešily
podobné věci, jako já před lety. Měly toho naloženo příliš a nezvládaly to
šílené, uměle vytvořené tempo a tlak na výkon. Tělo volalo o pomoc, někdy se
přidaly i ženské potíže, bolestivá menstruace nebo potíže s otěhotněním. Čím
dál víc za mnou chodily ženy, které byly ochotné jít víc do hloubky a hledat
skutečné cesty, ne jen umlčet příznaky pilulkou.

Když jsem podruhé otěhotněla a narodil se nám syn, uvědomila jsem si, jak
velké nároky jsou kladené na (budoucí) maminky. Jak je těžké se zorientovat ve
velkém množství různých informací. Navíc všichni okolo mají pocit, že vědí líp,
jak by se měla žena rozhodovat a co by měla dělat. Všichni mají potřebu jí radit
a soudit ji.

Ten tlak je obrovský. Takže k těm očekáváním a nárokům, které má žena sama
na sebe, se přidají ještě očekávání a požadavky okolí. Nehledě na mylné
představy, které žena získá díky sociálním médiím.

Není divu, že pak mnohé maminky trápí pocit selhání a myslí si, že nejsou dost
dobré. Mají pocit viny, když se něco nedaří a každý den nevypadá jako na
fotkách z Instagramu. Spolu s náročností nové situace, fyzickými obtížemi,
nedostatkem spánku a konstantním strachem o dítě je pak cesta k vyhoření už
celkem krátká…

Vím, jaké to je, cítit se vysátá a bez energie. A taky vím, co s tím.

Mým posláním je pomoci maminkám zorientovat se v náročné a emocemi
nabité problematice kolem těhotenství, porodu a raného mateřství. Ukázat jim,
jak si to ulehčit. Jak se naučit pracovat se svojí energií, jak si ulevit, kde hledat
pomoc a že na to nejsou samy. Přála bych si, aby se už vyhoření netýkalo žádné
mámy. A pokud už k němu přeci jen došlo, aby věděla, jak z toho ven.

Zvu vás do mojí podpůrné FB skupiny Pro radost v mateřství, která je moje
srdcová a kde mě můžete sledovat. Najdete tam prostor ke sdílení vašich
starostí, zajímavé a praktické informace, zábavné rozhovory s inspirativními
ženami a mnoho dalšího.